Československo, srpen 1968 – adresát neznámý

V poště tehdejší československé ambasády v Paříži se koncem srpna roku 1968 objevilo několik pohlednic, vesměs psaných dětskou rukou. Francouzské děti přes zastupitelský úřad vyjadřovaly podporu dětem v Československu po okupaci vojáky Varšavské smlouvy.

Pohlednice měly zpáteční adresu a zřejmě to byla i výzva k pravidelnému dopisování. „Milý příteli, všichni v této hrozné době, kterou prožíváte, na vás myslíme. Neznám tě, ale cítím k tobě hlubokou lásku. V těchto událostech už nejsme Češi nebo Francouzi, ale dvě bytosti společně znechucené tím barbarstvím. Ať žije svobodné Československo. Didier,“ stojí na jedné z nich.

Podle razítka odeslal Didier tuto pohlednici 28. srpna 1968. Podobné datum mají i ostatní. Dnes jsou jednou z archiválií Československého dokumentačního střediska v Praze, které se zabývá dějinami domácího a exilového odboje proti totalitě v éře komunistického Československa.

Zachovaly se díky Arnoštu Kelnarovi, který přes 30 let pracoval v oddělení dokumentace Československého, později Českého rozhlasu. „Už si na to nevzpomínám, abych byl upřímný. Už nevím, jak jsem k nim přišel,“ říká k tomu dnes.

Pohlednice od dětí z Francie

Než se v příštích dnech vydám pátrat ve Francii po pisatelích pohlednic, setkávám se s ředitelkou Československého dokumentačního střediska Helenou Kašovou, která mě na tuto zajímavou korespondenci upozornila.

Zajímá mě, jestli mají místní badatelé také kategorii „dětská pošta“, která o některých historických obdobích může vypovědět víc než dobové noviny. „Myslím, že takovou kategorii tady ještě nemáme, ale založíme ji,“ usmívá se ředitelka.

„Můj milý příteli, jakými slovy jen vyjádřit můj obdiv a můj souhlas se vším, co děláte. Jste obdivuhodní. Jsme s vámi v době tyranie z Moskvy,“ stojí na jediné pohlednici, která nemá razítka. Její pisatel, doktor Hainis z marocké Casablanky, ji zřejmě na velvyslanectví doručil osobně.

A jak se tato pošta dostala do Československého dokumentačního střediska? Tady zapracovala náhoda a nejenom to, že Arnošt Kelnar z rozhlasové dokumentace je strýcem ředitelky Kašové.

Pohlednice od Didiera

„Jednou Arnošt přišel z práce – všechno už se vracelo do starých kolejí, uklízelo se a nastupovala normalizace – a přinesl svazeček pohlednic a říkal: ‚Tohle tam teď chystají do sběru, tak jsem ti jich tam pár sebral.‘ V té době jsem se zajímala hodně o francouzštinu a vůbec o Francii,“ vzpomíná Helena Kašová.

V Čapkové Pošťácké pohádce se snaží pan Kolbaba doručit dopis bez adresy. Pohlednice, které v roce 1968 přišly na československou ambasádu, mají i zpáteční adresu. Jejich pisatelé někdy uvedli i věk. Dnes jim tedy může být mezi 50 a 60 lety. Určitě bude stát za to po nich ve Francii pátrat a zeptat se, s jakými pocity tenkrát pohlednice psali a jestli jim třeba někdo z Československa odpověděl.

Heleně Kašové už prošly rukama tisíce archivních dokumentů. Pohlednice psané dětskou rukou do cizí země, to je svým způsobem i pro ni rarita: „Schovala jsem si je, protože mne strašně dojalo, jak v nich malé děti vyjadřovaly podporu. Zřejmě jim to museli rodiče vysvětlit. Je to něco úžasného, že si to dítě potom sedlo a napsalo dojemným dětským písmem takovou pohlednici.“

autor: jap
Spustit audio