Bulhaři v růžových baretech nás pobavili. Pak ale přijely tanky, vzpomíná Ondřej Neff
21. srpna 1968 Ondřej Neff pracoval jako redaktor v Československém rozhlase a v osudný den okupace sovětskými vojsky se podílel na vysílání. „Okupanti a zrádci, kteří celou okupaci připravovali, jako první věc odpojili rozhlas a vysílání sabotovali. Poflakovali jsme se po chodbách a přicházeli stále další kolegové, ale v podstatě jsme nemohli nic dělat. Technici ovšem zjistili, že rozhlas po drátě odpojený není,“ vzpomíná.
Díky tomu se ve čtyři hodiny ráno mohlo začít vysílat, technikům se ale velmi rychle podařilo obnovit vysílání i na středních a velmi krátkých vlnách. „Lidé, kteří tehdy byli v cizině, mi později říkali, že rozhlas byl tehdy slyšet lépe než za běžných okolností. Technici na tom měli ohromnou zásluhu a i oni riskovali,“ zdůrazňuje Neff.
S kolegou Kasalíkem jsme začali sundávat rudou hvězdu z balkonu. Těm dole se to ale nelíbilo a trochu nás pokropili ze samopalů. Nebyli to ale žádní snajpři.Ondřej Neff
„Byl jsem nejmladší, takže mě vyslali do ulic, abych zjišťoval, co se děje. První přijeli snad bulharští vojáci v růžových baretech a námořnických uniformách. Přišlo nám to k smíchu – i v těch nejhorších chvílích se najde něco, co člověka pobaví. Bylo to naprosto absurdní drama,“ říká po letech.
Pak ale Bulhaři zase odjeli a začalo to být drsné, zvláště jakmile přijely tanky a jeden z nich začal hořet. „Tankisti vyskákali, pak se ale jeden vrátil a vycouval někam pryč. To byla velká odvaha. A pak tady ještě ve vedlejší ulici chytnul muniční vůz a začalo to bouchat. To jsem přímo neviděl, ale třásl se celý dům,“ vzpomíná.
Nevěří, že tahdy v jeho okolí byl někdo, kdo by se bál. „Celonárodní odezva byla tak jednoznačná, že člověku dodávala sílu. A na nějaké obavy jsme neměli moc času. Pokládali jsme za nutné tu být a dělat svou práci.“
Z budovy na Vinohradské ulici se vysílalo skoro celý den, v posledních hodinách z utajeného studia, do kterého se podle Neffových vzpomínek chodilo přes garáže. „Budova rozhlasu je ohromně rozsáhlá a nevyznali se v ní ani letití zaměstnanci. Natož nějací vyjevení vojáci.“
Na Vinohradské to po odchodu Rusů vypadalo šíleně. Smrad, rozšlapané záchody a rozstřílená budova, roztříštěné sklo a díry ve stropě.Ondřej Neff
Italové nám vařili kafe
Později vysílali z pracoviště v Hviezdoslavově ulici, dnešní Dykova, odkud se svými kolegy prchal přes zahrady před blížícími se samopalníky. Okupanti nakonec obsadili všechny budovy rozhlasu, protože i mezi zaměstnanci byli zrádci.
Nakonec se uchytili v Nuslích, kde byla stanice patřící italským komunistům, která předstírala, že vysílá z italského území. „Nikdo o tom nevěděl, jen technici, kteří to tam na jaře opravovali po požáru. Italové byli vstřícní, nic nenamítali a vařili nám kafe. Zůstali jsme tam až do začátku září, než Vinohradskou opustili Rusové.“
Jak přicházela normalizace? Byli v KSČ i slušní lidé? Poslechněte si celé Interview Plus >>
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
