Okupace přijít musela, byla to rána na solar, vzpomíná Zdeněk Svěrák
Muselo to přijít. I s těmito slovy dnes Zdeněk Svěrák, tehdejší redaktor Československého rozhlasu, vzpomíná na 21. srpen 1968. „Sovětský svaz nám ukázal, co jsme věděli, ale nechtěli jsme si přiznat – že jsme jeho kolonií.“
Psal se 21. srpen, pár hodin po půlnoci, a tehdejšího člena armádní redakce Československého rozhlasu Zdeňka Svěráka vzbudila sousedka. S jedinými slovy: „Pusťte si rádio!“
Byla to pro mě rána na solar. Probudil jsem se ze svého naivismu a zjistil jsem, že myšlenka socialismu s lidskou tváří je naivní.
Zdeněk Svěrák
„Okamžitě jsem jel pro Čepelku. Ten vyšel vesele z domu a říká: Co tu děláš? Odpovídám: Obsadili nás Rusové! Chvíli zkoprněle stál, pak si za mě sedl na motorku a říká: Tak jedem!“
Vysílali bez přestávky
Jejich ranní cesta je zavedla přímo k budově Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. „Před rozhlasem už ale bylo tolik lidí, že jsme se rozhodli jít do toho ‚svého’, protože tam nás bylo potřeba,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák.
Naráží přitom na málo známý, ale tehdy velmi podstatný fakt. Armádní redakce Československého rozhlasu, ve které pracoval, totiž nesídlila na Vinohradské, ale na detašovaném pracovišti v Dykově, dříve Hviezdoslavově ulici číslo 14.
Málokdo o této ukryté budově věděl. A Zdeněk Svěrák a jeho kolegové toho využili. „Jakmile někdo přišel s nápadem, že bychom se mohli stát náhradním rozhlasovým pracovištěm, odšroubali jsme ceduli, která budovu identifikovala.“
Čtěte takéSledovali jsme on-line: okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy
Zažili tak něco, co jejich kolegové z Vinohradské ne: během dnů, které následovaly, se jim podařilo vysílat bez přestávky. Nikdo z kolegů-rozhlasáků, kteří o poloze budovy jako jediní věděli, je totiž neudal.
Bledí, zaražení vojáci
To, že riskují své kariéry, v oněch posrpnových dnech rozhlasáci věděli. Uvažovali ale o tom, že jim hrozí i něco horšího?
„Setkání z očí do očí je důležité. Já sám jsem si položil otázku, zda bych chtěl padnout. Když jsem ale viděl ty bledé, zaražené sovětské vojáky, kteří vůbec nevěděli, proč tu jsou, připadalo mi to jako zmarnění života,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák.
„Když jsem ruské vojáky, ještě na Václavském náměstí, oslovil, nikdo na mou ruštinu nereagoval. Pak mi ukázali na jednoho, který byl asi politruk. Ten mi řekl: „My znájem golosa Bonna i Vašingtóna.“ Známe hlasy Bonnu a Washingtonu. A já jsem mu marně říkal, že jsme samostatná republika.“
Navzdory všemu dnes Zdeněk Svěrák na 21. srpen 1968 nevzpomíná s hořkostí. „Bylo to svým způsobem pěkný,“ přiznává. „Viděli jsme, kolik lidí s námi šlo a že bez rozhlasu, který byl stmelovadlem celého národa, by byla společnost bezradná,“ vysvětluje.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
