Říjen 1968 – všeho do času

Měsíc říjen roku osmašedesátého naplno otevřel stavidla všeprostupující depresi zachvacující stále větší část československé (a hlavně české společnosti). Byla uzavřena smlouva s velmi dlouhým a výmluvným názvem Smlouva mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky.

Tento dokument byl pak téměř okamžitě – dva dny po podepsání – schválen Národním shromážděním. Pouze čtyři poslanci hlasovali proti a deset se zdrželo. Dalších osmapadesát na jednání Národního shromáždění z různých důvodů nedorazilo. Tím byla dočasná „okupace na věčné časy“ legalizována.

Smlouva byla i na první pohled jednoznačně koncipována jako dlouhodobá a bylo zjevné, že Sověti se od nás nechystají. Ve velmi podrobném – až pedantickém – dokumentu chyběla jen maličkost: kolik přesně u nás okupačních jednotek vlastně zůstane a kdy přesně poslední z nich odejedou.

Roli jakéhosi zástupného vítězství (sport se nám pro to velmi hodil, viz hokejové události v březnu 1969) převzala gymnastka Věra Čáslavská, která na olympijských hrách v Mexiku (konaly se koncem října) získala čtyři zlaté medaile a její souboj se sovětskými soupeřkami byl – i podle dochovaných záznamů – publikem, rozhlasovými komentátory i samotnou gymnastkou jednoznačně vnímán jako jakási odveta za okupaci.

Archivní ukázky z dobových politických vystoupení, schvalování smlouvy o pobytu sovětských vojsk a záznamů z olympiády doplňuje ještě rozhlasová diskuse (fakticky však anketa) o tom, zdali je přípustná a morálně ospravedlnitelná emigrace.

Reakce diskutujících (známých intelektuálů, politiků i dělníků) je jednoznačně negativní, některá vystoupení už svou dikcí připomínala pozdější normalizační propagandu. Pražský podzim se prostě stále více vzdaloval od pražského jara…