Zdeněk Svěrák: V nouzi se rychle ukáže, kdo je srab a kdo není

30. červen 2018
Zdeněk Svěrák

„Horní část Vinohradské třídy je už plná tanků okupačních vojsk. Zatím se blíží k rozhlasu pomalu. Ze střechy rozhlasu je vidět nejméně deset obrněných vozů. Lidé se opět snaží zabarikádovat pomocí automobilových vozů a těžkých nákladních vozů. Zatím okupační vojska nemají přístup k rozhlasu, ale nevíme, jak dlouho se ještě udrží tato situace. V ten okamžiku se ozývá ostrá střelba z Vinohradské třídy…“

I tohle na vlastní kůži v srpnu 1968 zažil Zdeněk Svěrák, v té době redaktor armádní redakce Československého rozhlasu. A o své vzpomínky se podělil s moderátorem Janem Pokorným.

Pane Svěráku, právě jsme slyšeli ukázku z vysílání Československého rozhlasu v srpnových dnech roku 1968. Jaký film se vám teď odehrával v hlavě, když jste poslouchal ty padesát let staré hlasy a výzvy?

Čtěte takéRozhovor vznikl pro festivalové rozhlasové noviny

Já jsem si vzpomněl na Vinohradskou ulici, jak byla plná tanků a obrněných transportérů. Všechno to bylo označeno bílým pruhem, aby se odlišily, kdyby náhodou naše armáda proti nim vyjela, protože to byla stejná výzbroj. 

Mně bylo tehdy dvaatřicet let, měl jsem dvě malé děti a byl jsem zaměstnancem Československého rozhlasu – armádní redakce. Ta byla součástí hlavní redakce pro děti a mládež. Nesídlili jsme v budově na Vinohradské, ale na detašovaném pracovišti v Dykově, dříve Hviezdoslavově ulici číslo 14 – asi kilometr vzdušnou čarou odtud. 

U nás doma zazvonila sousedka a řekla: Pusťte si rádio. Tak jsem si to pustil – a jako zaměstnanec rádia jsem sedl na motocykl a jel jsem nejdřív na Vinohradskou. Tady jsem viděl tanky, kolem bylo jako v úle a říkal jsem si: Co já bych tady dělal, když moje pracoviště je jinde? Tak jsem jel do Hviezdoslavky, tam jsem vzal magnetofon a mikrofon a šel jsem na Jiřák. 

A tam jsem oslovil ruské vojáky, takový bledý zaražený kluky. Nikdo nereagoval na mou ruštinu, i když byla celkem srozumitelná. Já jsem říkal: „Soldata, skažytě, pačemu vy prijechali?“ A nastavil jsem jim mikrofon a všichni dělali „ne“. Pak mi ukázali na jednoho, který byl asi politruk. Ten mi řekl: „My znájem golosa Bonna i Vašingtóna.“ Známe hlasy Bonnu a Washingtonu. A já jsem mu marně říkal, že my jsme samostatný stát, že máme svoji armádu, ale on mi znovu opakoval, že ty hlasy Bonnu a Washingtonu dobře zná. Prý to měl takhle přikázaný.

Zdeněk Svěrák

Odvysílal jste to? 

 Já si myslím, že jsem to odvysílal, ale byl jsem z toho takovej zklamanej. Bylo to marný, prostě.

To znamená, že z toho Jiřáku s tím magnetofonem jste šel zpátky do Hviezdoslavovy, tam jste si to přetočil na vysílací pás a prostříhal to?  

Ano. Večer – nebo druhý den – se přišlo na to, že bychom mohli být vysílacím stanovištěm, protože jsme byli po linkách spojení tady s tou budovou a málokdo o nás věděl, takže to bylo úplně ideální. No a jmenovali jsme se Československo 1. A pak jsme začali chodit po ulicích a vysílat. 

Mám na to několik vzpomínek, které jsou citového rázu. Jednak jsme se báli, že nás najdou, protože tam každou chvíli jezdila ulicí jejich auta. A bylo několik poplachů. Jeden byl, že už nás mají a že máme všichni opustit budovu. A tak jsem tam motocykl nechal a chtěl jsem jet autobusem na Spořilov. 

U autobusu stáli lidi a jeden měl člověk měl tranzistorák. A tam jsem slyšel, jak hlasatel Československého rozhlasu říká: „A teď přepojujeme na Československo 1.“ Teď bylo ticho. „Opakuji, přepojujeme na Československo 1.“ Ticho. „A tak kolegové se nám neozývají, tak přepneme jinam.“ A ten pán, co to poslouchal, mi říkal: „Nebojte se, oni mají vysílačky v kufrech, jen se přestěhujou a zase začnou vysílat.“ Nevyvracel jsem mu to, říkal jsem, že jo. 

Jak jsem přijel domů, tak mi telefonovali, že to byl planý poplach, tak jsem jel zase do práce. A strávil jsem tam asi deset dní, taky jsem tam spal. A zarost jsem. Po deseti dnech jsem zjistil, že mám plnovous.

A že vám to sluší!

Docela jsem si říkal, že vypadám mužnějc. A bylo takový hnutí, že se oholíme, až odejdou. Takže to byla jedna hezká situace. A pak jsem zažil takovou dojemnou, že už nás vážně odhalili a že pro jistotu tam na noc zůstane jen jeden technik a jeden redaktor, který bude mluvit do mikrofonu. 

Miloň Čepelka

Já jsem měl dvě děti, tak můj náčelník, podplukovník Vondrášek, mimochodem, to byl hrdina, protože jako voják z povolání věděl, jaký bude mít tohle vysílání následky, tak on řekl: „Jedinej svobodnej je tady Čepelka Miloň, tak Čepelka bude u mikrofonu a Pepík Němec bude jako technik.“ Bylo stanné právo, v noci jsem tu budovu nemohl opustit, protože hrozilo, že člověka zastřelí, když přeběhne na ulici. Tak mně vymysleli nocleh u jedný rodiny o ulici níž. Musel jsem se tam dostat přes různý zdi a ploty, to bylo celkem dobrodružný. A pak jsem tu ulici rychle přeběhl, nikdo tam nebyl. 

V posteli jsem potom poslouchal Čepelku. Před půlnocí se loučil s posluchači. On je takový nehrdinský typ, jo. Je postavy menší, a protože v rozhlase i bydlel, chodil i do studia v bačkorách. Čili já jsem ho tam viděl, jak tam v těch bačkorách sám s Pepíkem Němcem sedí a loučí se s celou zemí. A končil tím, že pozdravoval celou okupovanou zemi i bratry Slováky, kteří jsou nám bližší než jindy. A teď zazněla hymna, česká a slovenská, a já jsem byl strašně hrdej, že mám takovýho kamaráda.

Kdy jste poznal nebo zjistil, že ta okupace hned tak neskončí? Že to nejsou vojska spřátelených armád, dočasně umístěná na území Československé socialistické republiky?

Dubček a Svoboda – zachovali se zbaběle ve srovnání s F. Kriegelem v roce 1968?

00662774.jpeg

Rok 1968 – naděje a jejich srpnový konec. Ten znamenalo podepsání takzvaného Moskevského protokolu, kdy představitelé Československa v čele s prezidentem Ludvíkem Svobodou a 1. tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem uznali obsazení země vojsky Varšavské smlouvy.

To se musím dostat k poslednímu rozhlasovému vysílání, které mi utkvělo. Byl jsem ve studiu u mikrofonu, říkal jsem vtipný hesla, který jsem si zapisoval po ulicích. A najednou nás přerušili s tím, že bude projev z Moskvy, kde naši zástupci, pochytaní a převezení, měli prohlásit, jak to dopadlo. Vím, že jsem tam seděl a byl jsem zděšenej pauzama, který při tom dělal Dubček. On byl dojatý, měl tam dlouhý pauzy, než zase sebral sílu, aby nám řekl, že to podepsali a že je to žalostný. Tam mi došlo, že spadla klec.

Co se dělo tady v rozhlase, když spadla klec? Vy jste se sebrali a odešli?  

Ne, my jsme tam ještě vydrželi asi rok a pak jsme dali výpověď. Protože jako armádní redakce jsme jednak tušili, že nás za čas vyhodí, jednak že nás ještě předtím donutí, abychom šli do kasáren a dělali reportáže s okupačními vojsky. To jsme nechtěli. A tak jsme šli do hlavní budovy rozhlasu a podali jsme všichni výpověď. Šebánek, Čepelka i já. 

A to už bylo Divadlo Járy Cimrmana, tenkrát?

Divadlo bylo rok. To vzniklo v roce ’67.

Zdeněk Svěrák

Říkal jste, že jste měl dvě malé děti, manželku – a teď jste dal výpověď v rozhlase a šel takzvaně na volnou nohu. Jak velké to bylo riziko, že se neuživíte?

Riziko to bylo, ale jiné východisko nebylo. Já jsem naivně doufal, že se v rozhlase nějakou dobu budeme živit, protože jsme tady měli spoustu kamarádů, takže i pod jinými jmény budeme moci přispívat do vysílání. A pak jsme si říkali, že třeba to divadlo se udrží a budeme se takhle živit. S rozhlasem jsme to zkusili jednou v Meteoru, že jsme s Čepelkou dělali Šest na bidýlku, takový legrační pořad o soutěži kanárů. No a to bylo poslední, co jsem pro rozhlas udělal, protože jsme byli na listině nežádoucích.

Jaké tady tenkrát byly vztahy mezi lidmi? Tady se dělo  v osmašedesátém, že krátce po vstupu okupačních vojsk se někteří zaměstnanci Československého rozhlasu nechali hodit marod, aby u toho nemuseli být a mohli počkat, jak se to vyvine. Už tenkrát se tady rozdělila společnost?

Já myslím, že ne. V tom našem detašovaném pracovišti to bylo jednoznačné, tam nikdo neváhal.

Mluvil jste o tom, že jste chodil po Praze a zaznamenával vtipná hesla. Vybavíte si nějaká? 

Já jsem je měl dlouho v gauči, celý štos jsem měl poschovávaný, ale už jsem to nenašel. Když je národu nejhůř, tak ze sebe vyždímá a vymačká nejlepší energii. Tam byly velice vtipný věci, a jak se živím humorem, říkal jsem si: Teda, kamaráde, tohle bys nevymyslel. Ale už vám konkrétně neřeknu co. Byly tam takový nejznámější: „Běž domů, Ivane nebo Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.“ To jsme si ještě mysleli, že Lenin byl ten hodnej a že mu to Brežněv zkazil. Ještě jsme nevěděli, že to byl stejnej prevít. Pak tam byla vždycky vzdálenost do Moskvy. Šipka, kolik to mají, aby věděli, že se mají vrátit domů.

Zpětně, když se díváme na šedesátá léta, je v podvědomí mnohých závan svobody, závan nějaké kreativity, tvůrčího klasu, leccos se dělo, byl sjezd spisovatelů. Jako by se ta atmosféra uvolňovala, bylo to tak?

Bylo to tak. Určitě. A my jsme na to koukali s údivem, že to jde. Že může být společnost bez cenzury. A že se takový funkcionáři, jako je první tajemník strany, chovají úplně normálně. Že to nejsou panáci, který odříkávají nějaké fráze. Ten Dubček opravdu oslnil společnost svou obyčejností, lidskostí, tím, že jim řek: „Už to nebude socialismus plný utrpení, už to bude s lidskou tváří.“ On si tomu asi věřil, ale nepodařilo se mu to.

Jak vy jste tenkrát žil? Měl jste auto, nebo jenom tu motorku?

Motorku, to byl můj sen, mít dvouválec, auto jsem tenkrát ještě neměl.

A co jste četl? Které noviny jste četl, měl jste nějaký oblíbený deník, který vám chodil do schránky?

To byly Literární noviny, který se nezajímaly jenom o literaturu, ale byl to vlastně politický tisk. Ty jsme hodně četli.

Televizi jste už asi měli…

Televizi jsme už měli.

Co vlastně skončilo tím rokem ’68 pro vás osobně? Kromě práce v rozhlase.

Zdeněk Svěrák: Budu šťastný, dokud bude divadlo. A dokud mi neseberou řidičák

Zdeněk Svěrák

I když loni oslavil 80, hraje v Divadle Járy Cimrmana 16 představení měsíčně. V hlavě nosí všech 15 her. Se synem dokončuje sedmý společný film Po strništi bos a s Jaroslavem Uhlířem se chystá oslavit 50 let spolupráce koncertem v O2 aréně.

Pro mě to byla rána do čela. My jsme cestou do toho rozhlasu najednou ze všeho vystoupili. Z komunistické strany, tam jsem vstoupil v roce ’61. Z odborů ROH. A z rozhlasu. Pro mě to bylo hrozný vystřízlivění z ideálů, které jsem vyznával. Já jsem nešel do strany, abych se dostal do rozhlasu. Já jsem tam byl kandidátem už jako kantor. Protože mě přesvědčili, že čím víc tam bude slušnejch lidí, tím je větší naděje, že se to tady pohne. Tak si umíte představit, jaká to byla rána. Ale potřeboval jsem ji. Jako sůl.

Ptaly se vás vaše děti na rok ’68?

Honzovi byly tři roky. A Hance sedm. Čili moc si toho nepamatovali, ale to víte, že jsem jim o tom vyprávěl.

Proč si myslíte, pane Svěráku, že má smysl si i po 50 letech připomínat události srpna ’68?

Jako má smysl připomínat si všechno, co tuto společnost potkalo. Jako má smysl učit se dějepis. Protože i když se situace neopakuje doslova, určitý rysy v těch dějinných událostech zůstávají. Zvláště rysy lidského chování. Když přijde tahle nouze, rychle se ukáže, kdo je srab a kdo není. A rychle se ukáže, co má cenu a co vypadá, že nemá cenu. A pozdějc se ukáže, že to má cenu. Je to prostě varovný. Člověk má být historii varován: Pozor blíží se něco jiného, ale je to podobné, co už tady bylo, pozor na to. A to prožíváme dneska. Já to teda prožívám.