Obětí srpnové okupace byl i J. Páník. Jeho rodiče do konce života věřili, že emigroval
Za vyzvědačství poslal soud Jaroslava Páníka z Rokycan v politickém procesu v roce 1962 na pět let za mříže. Krátce poté, co se dostal na svobodu, Československo obsadila sovětská vojska. Páník se rozhodl s kamarádem emigrovat. Když ujížděli do Rakouska, vjel jim do cesty sovětský transportér. Oba muži zemřeli. Rodiče se o smrti svého syna ale nikdy nedozvěděli. Věřili, že se mu podařilo emigrovat do Ameriky. Tragédii před nimi až do konce života utajila jejich dcera Hana.
„Když byl v Praze povolán esenbák, aby to šel rodičům oznámit, dojel tam manžel dřív než on. A představte si, že nám vyhověli. Naši se to skutečně od nikoho nedozvěděli,“ vzpomíná paní Hana.
Někdy se jí prý zdálo, že tatínek tomu moc nevěří, ale nikdy o tom nepadlo slovo. „Někdy si maminka postěžovala, že by chtěla vědět, jak se mu daří, ale věřila, že bude určitě v dobrých rukách,“ dodává.
„Maminka bratra strašně milovala a myslím si, že by to oba přivedlo do hrobu dřív, než bylo záhodno,“ vysvětluje, proč se rozhodla bratrovu smrt před rodiči utajit. „Bylo to ale strašně těžké,“ přiznává paní Hana.
Co předcházelo událostem v srpnu 1968
Mladí lidé šíleli, když v roce 1965 mohl navštívit Československo americký básník Ginsberg a stal se králem majálesu. Znamenalo to, že komunistický režim ztrácí sílu a prosazují se v něm reformní komunisté, kteří se snaží o jeho demokratizaci, nikoliv však odstranění. Seriál Jaroslava Skalického je právě o událostech, které předcházely srpnu 1968.
Jaroslav Páník se rozhodl k emigraci okamžitě po sovětské invazi a do Rakouska odjížděl už 28. srpna. Sestře jen zatelefonoval a to bylo naposledy, kdy ho slyšela. Po bratrovi ji zůstalo jen několik fotografii a pár dopisů, které jí napsal z vězení.
„Úplně mě to vyvrátilo, když jsem se tím probírala a řadila jsem to časově za sebou. Jak jsem si připomínala ty události, úplně se mi zatočila hlava a udělalo se mi špatně,“ popisuje při otevírání desek, které jí přinesla její dcera Zita.
„Ani si nevzpomínám, kdy jsem se dozvěděla, že jsem měla strejdu. Znám ho ale z fotek a připadal mi, že musel být fajn. Celá naše rodina tím byla neuvěřitelně zasažena. Mám vztek a je mi to líto,“ přiznává Zita.
Jaroslav Páník zemřel v 38 letech a patří k desítkám obětí sovětské invaze, které nejsou na oficiálních seznamech zabitých. Nezemřeli totiž přímo při střelbě. Jejich počty a osudy zkoumá historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
