Rok 1968 mi obrátil život naruby: Člověk bez minulosti. Příběh Petra Cejnara

5. srpen 2018

Odejít do emigrace znamená vždycky veliký zářez do osobního života.  U Petra Cejnara to platilo dvojnásob i proto, že léto 1968 v Praze pro něj nepředstavovalo pouze krajně dramatickou situaci politickou, ale také osobní.

Někdy v první polovině 60. let se Petr Cejnar dozvěděl, že ti dva, kterým říkal tati a mami, jsou ve skutečnosti jeho strýc a teta. Jeho biologičtí rodiče, kteří kdysi patřili k lepší vrstvě (otec byl před rokem 1948 majitelem malé továrny u Čáslavi), se totiž z Československa po únoru 1948 vystěhovali a nechali synovu výchovu na příbuzných.

Když tedy v červnu 1968 do liberalizujícího se Československa přicestoval elegantní pán s paní a vyklubali se z nich movití občané Francie s vlastní farmou na březích Atlantiku, bylo to pro Petra zvláštní lákadlo – naskytla se možnost se s rodiči poprvé dostat na Západ, přitom ale cítil, že si s nimi nemá vlastně co říct.

Muž bez minulosti

Sotva navázaný vztah s biologickými rodiči také brzy skončil krachem a Petr se rozhodl odejít do Vídně, kde se nakonec stal majitelem starožitnického krámku a restaurátorem nábytku.

Karel Hvížďala: V červenci 1968 se rozhodlo o okupaci ČSSR

Leonid Brežněv a Gustáv Husák

"Dali jste nám slib, že budete bojovat. Ze své strany však prohlašujeme, že jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc už plně připraveni. Kdyby se náš plán zhatil, bylo by těžké svolávat nějaké nové setkání. To říkám zodpovědně. Proto vám přijdeme na pomoc."

Příběh Petra Cejnara je unikátní i tím, že díky svému bouřlivému rodinnému životu nemá vlastně žádné památky na vlastní minulost. 

Přes veškerou snahu a naše naléhání nenašel během natáčení u sebe doma žádné důležité dokumenty, žádné fotografie, žádnou rodinnou korespondenci. Skoro jsme ho podezírali, že si takové věci vlastně nechtěl schovávat, a že ho život přinutil nedívat se zpátky.

Sám o své emigraci opakovaně říkal jedno: to bylo jako přistát na Měsíci. Nic neumíš, nic neznáš, nic neznamenáš. Zpočátku pracoval jako učeň v preparátorské dílně, znal sotva pár slov německy, a aby si mohl otevřít vysněný starožitnický obchod, znamenalo to několik let studií a tvrdého odříkání. Byly doby, kdy musel vydržet o několika krajících chleba denně a tabulce čokolády na týden.

Čas se zastavil

Ale už v polovině sedmdesátých let se mu podařilo otevřít si vlastní restaurátorskou dílnu.

Rok 1968: Ota Šik vysvětluje lidem, jak je v socialismu draho

Ota Šik v exilu ve Švýcarsku, listopad 1968

Jedním z méně známých okamžiků politického uvolnění roku 1968 bylo televizní vystoupení místopředsedy vlády Oty Šika. Ten divákům na příkladech ukázal, kolik hodin pracuje na koupi shodného zboží dělník v Československu a Německu. Šikova čísla potvrdila vysoké ceny v ČSSR oproti Západu a způsobila obrovský rozruch.

Ve druhé polovině osmdesátých let se Petr Cejnar znovu podíval do Československa – patřil k těm, kteří si takzvaně upravili svůj vztah k rodné zemi tím, že zaplatili značnou částku „za vzdělání“, následně byli vyvázáni z československého občanství a mohli se čas od času po získání víza podívat do ČSSR.

Nakonec to ale nebyl zvlášť příjemný zážitek. Jako by se ocitl v muzeu vlastní minulosti.  Vypráví, že všechno bylo po těch patnácti letech okupačního režimu jakoby na svém místě. Čas se zastavil – stejná sešlost Prahy, stejné tramvaje, stejná telefonní čísla a domovní schránky se jmény.  Petr se dokonce skřípl v samoobsluze na stejném místě o stejné dveře, jako když tu koncem šedesátých let byl naposledy.

Strýc už mezitím zemřel, ale svou tetu, kterou nikdy nepřestal považovat za skutečnou matku, ještě zastihl naživu, i když jí už mnoho času nezbývalo.

Návraty domů

Naopak se svými biologickými rodiči se nadobro rozešel. Příznačná je příhoda z osmdesátých let, kdy se čirou náhodou se svým podnikatelsky založeným „francouzským“ otcem potkali v kavárně ve Štýrském Hradci. Ani v jednom z nich toto setkání nezanechalo zvlášť hluboké pocity.

Dnes je Petr Cejnar podruhé ženatý, má syna a se svým rodinným i profesním životem je evidentně srozuměný a spokojený.  A navíc patří k těm šťastlivcům, kteří, ať už překračují hranice z moravského venkova do Rakouska, nebo obráceně, vždycky řeknou: vracím se domů.  

autoři: Ivana Chmel Denčevová , Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související