Viděla jsem sestřino rozdrcené koleno. Tank pokračoval dál, vzpomíná jedna z prvních obětí okupace

Hrála si na písku ve vesnici Krumvíř u Brna, když na ni a její starší sestru Martu najel tank. Stalo se to v půl jedné odpoledne hned v první den invaze 21. srpna 1968. „Já si to pamatuji velmi dobře. Vesnicí projížděla kolona tanků a všichni stáli venku. Z té kolony jeden tank vyjel a stalo se to, co se stalo,“ vypráví paní Marta, která si raději přeje zůstat v anonymitě.

„Byly jsme obě při vědomí. Tank vycouval a já jsem viděla, jak má sestřička to koleno rozdrcené. Tank pokračoval dál, jako by se nic nestalo,“ navazuje. Marta vyvázla s rozdrceným chodidlem, její sestra Jarmila přišla o nohu.

Pamatuji si to jako dneska, to děvčátko mělo na sobě manšestráky medové barvy. Lidi tam na ty vojáky řvali, ale nic, jeli dál a děti tam zůstaly ležet v krvi.
Jaromíra a Drahoslava, svědkyně události

Začali se tedy sbíhat lidé, aby dětem pomohli. U raněných zastavilo auto, které řídil místní člověk Jaroslav Libicher. Ten podle pamětníků dívky ošetřil, naložil do auta a odvezl do nemocnice. Na otázky ohledně události ale odpovídat nechce. „Vy z toho zase uděláte invazi, že nás tu přepadli,“ a pokládá telefon.

Krumvíř je vinařská vesnice, leží na staré silnici z Hodonína na Brno a incident dodnes připomíná dům, do kterého tank narazil. Lidé sice dům opravili, ale pod střechou chybí část římsy. Přesně tady se to stalo. „Během normalizace se o tom nesmělo mluvit, ale mám to před očima pořád,“ říká Drahomíra a její setra přikyvuje.

Pětiletá Jarmila o nohu přišla a skoro rok strávila po nemocnicích, učila se chodit s protézou. Později se vdala, má tři děti a žije v Praze. Rozhovor pro Český rozhlas ale odmítla. Její setra Marta je sdílnější. „Otec a jeho kamarádi mi chtěli koupit hodinky, ale ruské jsem nechtěla. Jedinou vzpomínku mám, to se složilo příbuzenstvo, to je ten pavouček, co nosím na krku. Padesát let.“