Ondřej Neff a vzpomínky na okupaci ´68: Slyšel jsem transportní letouny, jak táhly na Ruzyň

Čtěte takéProjekt ´68 Českého rozhlasu

„Bydlel jsem u Bulhara, nedaleko od rozhlasu, a tak jsem běžel pěšky Italskou ulicí. Slyšel jsem transportní letouny, jak táhly na Ruzyň. Měly zhasnutá poziční světla, byly to jen černé stíny na noční obloze,“ vzpomíná Ondřej Neff na první okamžiky rána 21. srpna 1968.

Když přiběhl do budovy, rozhlas nevysílal. Okupanti odpojili všechny hlavní vysílače. „Když jsem přišel, nikdo pochopitelně nevěděl, co má dělat. Vědělo se jen, že jsme odstřihnutí,“ vypráví tehdejší asistent zahraniční redakce. Kromě redaktorů se do rozhlasové budovy postupně stahovali i technici a ti nakonec dokázali propojit takzvaný rozhlas po drátě.

Dnes dávno zapomenutá technologie spočívala ve vysílání po telefonní síti. Díky ní odvysílali zaměstnanci rozhlasu první výzvy veřejnosti. Postupně se podařilo oživit některé menší vysílače a vytvořit alternativní vysílací systém. Češi úspěšně improvizovali a navzdory snahám okupantů pokračovali ve vysílání.

Studio ´68: Speciální vysílání Českého rozhlasu

• Upravit

Když přišli vojáci

„Díval jsem se z okna redakce v druhém patře a viděl jsem přijíždět obrněná vozidla a na nich vojáky s legračními růžovými barety. Někdo tvrdil, že jsou to bulharští námořníci,“ usmívá se dnes při vzpomínce na komický moment jinak dramatického dne Ondřej Neff.

„Vypadalo to, jako by Prahu obsazovalo bulharské vojenské námořnictvo pomocí obojživelných vozů,“ shrnuje své první dojmy. „Ale možná jsem jediný, kdo to viděl, protože tuhle mou vzpomínku mi ještě nikdo nepotvrdil. Ale takto si to pamatuji,“ dodává novinář.

To bylo asi v deset hodin dopoledne. Sovětští obrněnci dorazili vzápětí. „Vzpomínám si na prvního sovětského vojáka, kterého jsem viděl. Vypadal, jako kdyby přišel rovnou od Stalingradu. Byl zaprášený, vyděšený, vousatý a špinavý. V podstatě chudák kluk. Nesl si kulomet s velkým kruhovým zásobníkem a zalehl v rozhlasu na schody,“ vybavuje si Ondřej Neff.

Jako na válečné frontě

Skutečně dramatické momenty, které postrádaly jakékoliv komické prvky, ovšem teprve měly přijít. „Když přijely tanky s ostrou municí, měli jsme strach asi všichni. Bylo to jen 12 let po potlačení povstání v Budapešti, a všichni jsme věděli, jak to tam dopadlo,“ říká Ondřej Neff.

Nestřílelo se jenom do vzduchu. Mramorová vstupní hala do budovy rozhlasu byla jako normální lazaret, leželi tam mrtví a ranění. Tam se chodilo krví…
Ondřej Neff

Spíše než strach však mezi jeho pocity převažovala podivná euforie ze vzdoru, možná podobná té, jakou prožívají vojáci na frontě.

„Strach jsem měl, když jeden z tanků začal hořet a bouchaly dělostřelecké granáty. To bylo hodně ošklivé a třásl se celý dům. Někdo říkal, že v Balbínově ulici směrem k Riegrovým sadům chytl muniční nákladní vůz. Ještě dlouho potom tam byla poškozená vozovka.“

Normalizace začala hned v září

„Když jsme se vrátili do práce, zdánlivě se nic nedělo. Ale normalizace začala už v září a nejvýznamnější novináři a hlavně komentátoři byli odstaveni od hlavních relací. K žádným represivním krokům ale ještě nedocházelo,“ vzpomíná Ondřej Neff.

Okupace a normalizace definitivně zlomila víru v celý ten komunistický projekt. Od té chvíle muselo být jasné i zapálenému idealistovi, že jde čistě o mocenský koncept zaměřený proti lidem, který slouží jen sám sobě, aby se udržel a přežil.
Ondřej Neff

Na podzim nastoupil na povinnou vojenskou službu, a když se po roce vrátil, našel ve schránce výpověď. Ostatně nebylo se ani kam vracet, jeho domovská zahraniční redakce už měla – až na dva členy – zcela nové složení.